REINKARNAČNÍ REGRESE
je cizí a mnohým čtenářům naprosto neznámý termín.
Ti, kteří jej snad znají, mě dozajista omluví, když ho přeložím do jazyka českého a krátce vysvětlím.
Slovo inkarnace pochází z latinského incarnatio a česky znamená vtělení. Jen tak pro zajímavost uvedu, že latinským základem tohoto slova je předložka in, česky v nebo do, a caro, maso. Tedy do masa.
Re– je předpona též latinského původu a užívá se pro opakovaný děj. Její pravý původ je v řeckém rhoe, rhos, což je proudění, proud, tok.
Pojem regresní přímka znají mnozí z matematiky. Je to přímka, která propojuje určité body nebo roviny. Proto slovo regrese neznačí potlačení, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale právě naopak zpětné propojení prožitků a zkušeností uložených v nevědomí (v duševním vědomí) s vědomím člověka. V psychologii znamená regrese návrat k některým z předchozích vývojových forem a snad ještě lépe se dokumentuje význam tohoto slova v biologii, kde jde o zpětný vývoj jedince nebo druhu vedoucí ke zjednodušení. Potud Slovník cizích slov.
Filozofický slovník francouzských autorů Gérarda Durozoy a André Roussela uvádí k pojmu regrese, že: Znamená všeobecně pohyb nazpět. V logice je to postup, při němž se myšlenkový chod vrací od účinků k příčinám, od následků k principu, od složitého k jednoduchému. ... V psychoanalýze regrese vrací jedince zpět do předchozího stadia jeho vývoje; původem tu může být frustrace nebo trauma. Pojem regrese jde tedy ruku v ruce s freudovskými teoriemi o normálním sledu různých stadií zrání (například pokud se týče libida).
Lepší definici bychom si snad nemohli přát.
Psychologická technika zvaná reinkarnační regrese, někdy také nazývaná hypnotická regrese, využívá léčebného efektu založeného na vyzdvižení traumatizujících vzpomínek zasunutých v podvědomí či nevědomí člověka.
Prožitý děj s traumatizujícím dopadem, neokomentovaný vědomou myslí a z větší části "zapomenutý", je vědomě nedosažitelný a tvoří základ duševní nemoci nebo i psychosomatický podklad nemoci s ryze patofyziologickým, tedy organickým projevem. Nemoc pak z těžko vyložitelných příčin recidivuje, respektive se stává klasickými prostředky neléčitelnou.
Dejme jeden jednoduchý příklad.
S prosbou o pomoc se na mě obrátila klientka trpící závratěmi. Věc to pro ni nemilá, leč její stav nebyl nijak katastrofální. K nalezení podstaty jejího problému došlo už při prvním terapeutickém sezení. Ačkoliv jsem čekal, že si ve svém nevědomí najde nejprve útržky traumatické příhody, která tvoří příčinu jejích dnešních potíží, začala po chvíli vraštit tvář s nepředstíraným prožíváním nepříjemných pocitů. Na moji otázku, co ve své mysli vidí či cítí, mi přiškrceným hlasem odpověděla: „Nevím, co se to se mnou děje, ale jako by mě něco kroutilo k jedné straně. Mám pocit, že snad spadnu.“
„Prožívejte to, snažte se své pocity velmi intenzivně vnímat. Poddejte se jim, třeba spadněte.“
Lůžko, na kterém ležela, nebylo vysoké a pod ním byl měkký koberec. Žena se na lůžku zkroutila ještě víc než předtím. Měl jsem dojem, že prožívá křeč. Když jsem ji vedl k tomu, aby si uvědomila, jaké vysvětlení či jaká spojitost jí v mysli vyvstává, neobjevilo se nic. Prostě nic. Bál jsem se, že nyní začíná ono terapeutické martyrium, kdy se terapeut všemožně snaží s klientem překonat závoru, která často velmi pevně uzavírá paměťový záznam klíčového prožitku. Ale nebylo tomu tak, protože vzápětí klientka s úlevou vydechla: „Teď je mi dobře! Úplně jsem se uvolnila a mám takový krásný pocit ulehčení.“
Největší pocit ulehčení jsem v tu chvíli měl asi já. Později jsme přišli na to, že se jednalo o nepříjemný a traumaticky prožívaný stah děložních stěn v předporodní fázi jejího vývoje. Byl jsem opravdu rád, když mi o týden později hlásila, že se zkoušela nahýbat z okna i dívat z vysokého mostu dolů a pocit závratí se již nedostavil. Od té doby se jí znovu neobjevil.
Velmi zdárným příkladem bývá lékařsky nepodložená sterilita žen. Neplodnost, pro kterou není patofyziologické vysvětlení (žena je po stránce gynekologické tělesně zcela zdravá), mívá svůj původ v podvědomém strachu či osudovém omezení pramenícím z toho, co si dovoluji nazvat prožitky z minulých vtělení lidské duše. Byla to nevědomě působící vzpomínka na dramatickou ztrátu dítěte nebo život osamělé ženy – matky v nesnesitelně těžkých podmínkách v některém z minulých vtělení. Příčinou zde však může být i nechuť matky této ženy k vlastnímu těhotenství, velmi traumaticky prožívaná vyvíjejícím se plodem v jejím nitru, který se pak narodí jako dcera v dospělosti trpící psychosomaticky zapříčiněnou neplodností, a tak podobně dále.
Reinkarnační regrese je hlubinná abreaktivní meditace
V praxi reinkarnační regrese pokládám za velmi cenné to, že veškeré vzpomínky a poznatky, které si klient při sezení najde, jsou z něho samotného. Našel si je on sám v sobě a jsou součástí jeho paměti.
Nejenže si je klient při reinkarnační regresi plně vědom svých pocitů a prožitků (na rozdíl od hypnotického stavu), ale navíc to je pro něho přímo nutné. Prožitek pocitů a vizí, které si klient při sezení reinkarnační regrese rozebírá pod vedením a s kontrolou terapeuta, podmiňuje dosažení abreakce (odreagování), jejímž následkem mizí stavy mysli zapříčiněné nevědomými vtisky. Důležité je, aby se klient plně ztotožnil s prožívanou vizí a vcítil se do jedné z postav prožívaného děje, který potom vnímá jejíma očima. Tím se zároveň odliší imaginativní složka, výmysl a představa, od reálné nevědomé vzpomínky.
Boris Jaroš
Chcete-li se zde dovědět o trochu více, můžete si udělat jedno malé „klik“ sem.
(Výňatek z knihy Hvězdy minulých životů)