KOSMICKÁ HRA
Co je realita?

Klient, který mě nedávno navštívil, mi vyprávěl zajímavou příhodu. Stalo se to jednoho dne, kdy pracoval na jakési stavbě. Byl krásný letní den, tak si sedl po obědě do trávy kousek za staveništěm. Chtěl si chvíli pohovět a užít si pohody, ale svěděly ho montérky plné prachu. Ve snaze zbavit se toho svědění se kroutil a kroutil, až se najednou z montérek nějak vysoukal. Nejen z montérek, ale i ze svého těla, protože se ke svému překvapení díval sám na sebe z venčí. Byl to pro něj takový šok, že si ten výrazný okamžik zapamatoval do dneška.

OBE (Out of Body Experience), jak prožitky mimotělesného bytí nazval dr. Raymond Moody mladší, má alespoň jednou v životě poměrně hodně lidí i bez toho, že by museli projít klinickou smrtí. Mohou to být - a většinou také bývají - velmi kratičké okamžiky, na které bychom časem skoro zapomněli, kdyby nebyly právě tak výrazné a pro nás překvapivé. Samozřejmě jsou lidé, kteří si s sebou na svět přinesli schopnost opustit svoje hmotné tělo, ale těch je v poměru k populaci málo.

Opusťme na chvíli téma mimotělesných prožitků bytí, i když jen zdánlivě, a řekněme si o jiné příhodě, kterou mi vyprávěl další klient. Bylo nebylo, ale prý se to stalo někde v Japonsku.

Dva malí kluci, ještě školou povinní, hráli počítačovou hru. Nevím a ani můj klient nevěděl, zda-li měli přílby s počítačovou 3D projekcí a na rukou rukavice, do nichž jsou posílány pulsy působící na cit v prstech, takže jste vtahováni do uměle naprogramovaného prostředí, které vám simuluje počítač. Ať už byly plně obklopeni virtuální realitou nebo jenom bořili své dětské oči do displaye, stalo se to, že jeden z nich začal ve hře vést. V tom druhém klučinovi to v zápalu hry natolik roznítilo emoce, že vzal svou fyzickou rukou popelník, který stál poblíž na stolku, a udeřil jím kamaráda do hlavy. Výsledkem byla nechtěná smrt ve skutečném, reálném světě, nemající nic společného se zdánlivou smrtí virtuální počítačové postavičky na obrazovce počítače.

Ptám se: Můžeme se na toho kluka zlobit? Vím, že spolu se mnou odpovíte: Ne, nemůžeme. On v tu chvíli nebyl tím klukem, který seděl u počítače a hrál s kamarádem hru. On byl přece tou virtuální postavou v počítačovém programu. V zápalu pro hru, kterého jsou děti schopny, se do ní zcela vžil. Svým vědomím byl úplně v prostředí vykresleném grafickým procesorem na obrazovce a jeho prsty už jen mechanicky ovládaly klávesnici či joystick. Přestal rozlišovat mezi naprogramovanou virtuální realitou a světem, ve kterém pobýval svým fyzickým tělem.

Než jsem dopsal předešlý odstavec, parádně jsem se praštil o stůl. Docela reálně jsem cítil hmotu jeho dřevěné desky a když na ni poklepu prstem, cítím jak je pevná a kompaktní.

Ten můj stůl mi něco připomněl. Abych čtenáře, který ještě netuší, kam mířím, zmátl úplně, napíšu, že mě hned napadlo: Co kdybychom se na malou chvilku vrátili do školních lavic? Nebojte se, bude to jen malé zastavení...

Dřevo je hmota tvořená rostlinnými buňkami, v nichž převažuje celulóza. Ta je jako většina organických sloučenin tvořena molekulami a ty sestávají zejména ze dvou prvků: uhlíku a vodíku. Nemusím připomínat, že ony molekuly nejsou nalepeny jedna na druhé tak, že mezi nimi není žádné volné místo.

Vezměme si jednodušší z prvků, vlastně nejjednodušší který známe a tím je právě vodík. Jeho atom je tvořen jádrem a jedním maličkým elektronem. Když si to jadýrko pro názornost zvětšíme na velikost tenisového míčku, bude elektron velký jako špendlíková hlavička a bude kolem jádra obíhat ve vzdálenosti pouhých - podržte se! Deseti metrů. A co je mezi ním a jádrem atomu??? Samé nicy. Jen silové pole, které ho nutí obíhat kolem jádra a neodkutálet se třeba na výlet kamsi do dálav.

A jádro? Je tvořeno protonem a neutronem. Ty zase nejsou nalisovány na sebe. Proton je pak tvořen dle americké teorie třemi quorky, tedy opět menšími částicemi a ty jsou tvořeny... Prostě a jednoduše: Nejmenší hmotně definovanou částicí je elektron a ten je tvořen dle výsledku experimentu s tzv. elektronovou jehlou, který byl konán už kdysi v šedesátých letech ve Švýcarsku, chomáčkem elektromagnetického vlnění.

Tak a teď mi řekněte, co že je to ta naše hmotná realita? Neuvěřitelná spousta chomáčků elektromagnetického vlnění, mezi kterými je spousta niců, tedy prázdna vyplněného snad tak silovými poli. Ano, nám se zdá velmi kompaktní a reálná, zvlášť když upadneme a odřeme si vlastní koleno. Ale tomu klučíkovi u počítače se v dané chvíli také zdála být plně reálná scéna, kterou iluzorně vytvářel počítačový program. Jestliže měl příslušné zařízení, mohl vidět vše až neskutečně reálně a plasticky, a když k tomu měl na rukou elektronické rukavice, cítil v nich meč či nějaký děsivý kvér, kterým ve virtuálním světě bojoval.

Lidé, kteří prožili tzv. blízkost smrti (Near Death Experience), jak definuje daný stav dr. Moody, se ocitali mimo své tělo. Přitom byli schopni vidět a slyšet, samozřejmě i přemýšlet. Snažili se upozornit ostatní, že jsou tady, že nejsou tím něčím bezvládným, co se ostatní snažili oživit. Mluvili na lidi kolem sebe, slyšeli, co říkají a dokonce vnímali i to, co si myslí. V mnoha případech se vzdálili a úplně klidně procházeli takovými zdmi, o které se normálně můžeme praštit stejně jako o desku stolu.

Než půjdeme o krůček dál (a možná i výš, co já vím), zkuste se spolu se mnou zamyslet nad tím, co že je ta realita, kterou se tak často ohánějí psychiatři a psychologové, když se snaží uvést na pravou míru neuspořádané a z jejich hlediska patologicky fantazírující myšlení pacientů a na níž narážíme dennodenně, když musíme čelit mnoha životním situacím.

Až při tom přemýšlení usnete zaslouženým spánkem neviňátka a bude se vám zdát parádně živý sen, nezapomeňte se v tom snu štípnout. Bude to bolet.

Nevěříte? Věřte!

Takový větší Matrix

Když jsem odevzdal nakladatelství moji knihu Hvězdy minulých životů, prošla kromě korektur dvojím čtením, to jest odbornou redakcí. Tomu prvnímu jsem se nedivil; to druhé, už po korekturách, mne trochu zaskočilo. Nicméně rukopis byl ke čtení dán mé známé redaktorce z České televize. Je to taková Pannenka panenkovatá, i když je to matka dvou už větších dětí. Když jsem jí volal, mile mi sdělila, že mi rukopis proškrtala jen o trochu méně, než už byl při prvním čtení. Přiznám se, že jsem neartikulovaně zavyl a všechno se ve mně vzbouřilo. Když jsem pak rukopis dostal ke konečné kontrole, zjistil jsem, že spolu s odstavcem o pohřebních ceremoniálech byla vyškrtnuta i moje definice karmy co by průtokového ohřívače vody. Použil jsem autorova práva veta a vše vyškrtané jsem do rukopisu zase vrátil.

Pro onu definici karmy, obecně chápané jako příčinné souvislosti našeho osudu v současném životě s činy vykonanými v životech minulých, se na mne asi budou mnozí „zastánci pravého duchovna“ zlobit. Zkusme ale uvažovat trochu jinak a vraťme se kvůli tomu k malým chlapcům hrajícím počítačovou hru, jak jsem o nich psal v minulém dílu našeho zamyšlení. Připomeňme si s jakým zaujetím, kterého jsou schopny zvláště děti, hru hrají, vlastně ji prožívají. Kdyby je někdo odtrhl, když je hra vrcholně zaujala, například rodiče, to by byl rámus! Vždyť to znáte, kdo máte vlastní děti. Snažili by se k ní co nejdříve vrátit.

Často mne i vás, kdo praktikujete některou z poradenských praxí, navštěvují klienti, kteří jsou plně vtaženi problémem, jenž prožívají. Jistě mi dáte za pravdu, že jim bývá těžké vysvětlit, že řešení, které si představují, je nereálné. Ať už je to docela hezká paní, která se provdala za chlapíka s dobrodružnou povahou, má s ním děti, postavila s ním na nohy firmu, ze které si on bral peníze na svého koníčka, který mu dával příležitost seznamovat se s mnoha a mnoha jinými ženami, až to všechno logicky vyústilo v odchod manžela od rodiny s mladší ženou, a jeho bývalka stále a úporně čeká, že se vrátí zpět nejlépe s prosíkem a ona ho bude „zachraňovat a opečovávat“, on jí za to padne do náruče a oba se dožijí v lásce a svornosti sta let. Ona, jinak příjemná a docela pohledná paní, není sto pochopit, že sama sebe takovým „čekáním na Godota“ blokuje, že si svazuje ruce, zatímco by mohla už dávno po těch letech, co bývalý manžel odešel od rodiny, mít jiného muže, který by měl třeba stejně špinavé a nevábně vonící ponožky a naopak neměl takové „tak akorát“ svaly, jako ten minulý, za to by jí měl upřímně rád a byl jí oporou. Ne, nejde jí to vysvětlit. A vidíte, že je v tom trochu či hodně zhrzenosti a nepřekonaného ponížení odvržené ženy, stejně tak jako zavilé touhy prosadit svou vůli. Ne, láska už v tom dávno není. A to je jen jeden z mnoha a mnoha případů.

Další tisíce či statisíce příkladů vášní, tuh a závislostí po něčem, ať už je to prosazení našeho chtění či hledání uspokojení, ponechávám na vaší úvaze i fantazii.

Malé dítě hraje hru tak vášnivě, že není schopno rozeznat realitu okolního světa od virtuální reality vykreslené obrazovkou počítače.

Naše malá lidská ega prožívají tak vášnivě „realitu života“, že jsou zaskočena, když tento život skončí, jejich těla leží před jejich duchovním zrakem neschopna pohybu, tuhnoucí, mrtvá, ale oni existují. Křičí na ostatní žijící těla, která pevně uzavírají ve svých útrobách vědomí, a ta je neslyší ani nevidí možná právě proto, že jsou plně zaujata prožívanou virtuální realitou hry ve „hmotném světě“.

Princ Gótamó Siddhárta, který procitl v Buddhu, neboť Bod-dhi je stav probuzené mysli, hovořil o vášních a o utrpení, které vášně přinášejí. Šel dokonce tak daleko, kluk jeden ušatá, že hovořil i o libostech a radostech jako o vášních, které výsledně stejně přinášejí utrpení, protože i ony opadnou a o to pak hlouběji prožíváme nelibost a neradost z toho, že je nemáme. Vždyť víte sami, jak se dokážeme na něco těšit a když toho dosáhneme, už to není ono, jako by se něco zlomilo, nebo to určitě po nějakém čase pokládáme za samozřejmé. A zase vás poprosím, abyste sami domysleli všechny souvislosti a nuance.

Přijmeme-li myšlenku, že jsme vědomím schopným existence mimo tělesnou formu bytí, zkusme se zamyslet nad tím, co nás vlastně může hnát znovu a znovu do tělesného života. Není to třeba to, že něco chceme, nebo jsme na to natolik zvyklí, že nám to chybí?

Možná, že zrovinka v tomhle principu „hnání vášněmi, chtěním a touhami“ spočívá pravý základ toho, čemu obecně říkáme karma a co chápeme jako zákon osudového vyrovnání.

Je to realita? Není to všechno jenom taková virtuální hra?

V kontextu s tím mne napadla alegorie:

Je nedělní odpoledne. Pán Bůh sedí doma a nudí se. Přemýšlí, co by tak dělal a ne a ne na nic přijít. Najednou ho napadne, že by si mohl vymyslet nějakou pořádnou hru. Fantazie mu zapracuje na plné obrátky a on už vymýšlí, jak ty jednotlivé levely gamesky (pardon - úrovně hry), dejme tomu třeba vesmíry, budou vypadat, jak budou prostorově rozmístěny, jak se budou vyvíjet a vymyslí si všechny ty postavičky, co se v nich budou pohybovat a žít, dá jim určité předpoklady, ale také možnost, aby mohly hru samy rozvíjet a dotvářet. Když to všechno promyslí a nakreslí ve své fantazii, tak si to před svýma božskýma očima ztvární (nesmíme zapomenout, že On tvoří myšlenkou). Tolik se mu to líbí a je z toho všeho tak nadšen, že si chce tu hru sám zahrát. Ale jak to udělat? Vždyť on by chtěl být současně těmi hvězdami a planetami, kamínky a horami, Marťany i lidmi, ale i všemi dalšími grilióny tvorů a výtvorů, které si vymyslel. Jak to asi v těch kulisách prožívají? Co bych s tím dělal, kdybych tam byl? Jak bych asi zareagoval, kdybych se setkal jako prapračlověk s příslušníkem vyspělé civilizace z Plejád? No to by bylo žúžo si to zkusit.

A milý Pánbůh udělá ve své mysli hups do virtuální reality, kterou sám stvořil a která se teď pro něho stane reálná. Prožívá vývoj celých hvězdných soustav s jejich planetami, na nichž zase pasivně leží ve formě kamínku a roste jak strom, honí se za mamuty jako pračlověk a esemeskuje jako dívenka na počátku 21. století, drží se za kapsu jako Harpagon a prociťuje muka Romeova i Juliina současně, jedno souvisí s druhým a všechno se vším se váže, a on může být vším tím současně “tady a teď “, protože čas ve skutečnosti neexistuje, vždyť je to jen jím stvořený virtuální prostor.

A při tom všem si tááák pěkně užije! S Pánembohem (to jest s Ním) nudo! Se vším může hýbat, dotvářet to, být překvapen, jak jeho grilióny postav a postaviček reagují na to či ono a říkat si při tom: „Aha! To funguje takhle a tohle zase jinak, to je zajímavé, teď už to vím!“

On, Veliký Tvůrce, je griliónem postav a postaviček v kvantiliónech jím stvořených virtuálních realit, zdánlivě v odloučených prožíváních a přitom ve skutečnosti provázaných, a zároveň je sám sebou, Všeobjímajícím Nadvědomím, Vědomím Všeho.

On, Veliký Tvůrce, si hraje a přitom se sám učí a získává ze své hry zkušenosti.

On, Veliký Tvůrce, se dívá sám na sebe našima očima. Tenhle, myslím že perfektní, citát jsem vůbec nevymyslel já coby kousek Pánaboha, ale mistr Eckhart coby jiný (a lépe vyvedený) kousek Pánaboha.

Tak co vy na to, až vás ten váš či ta vaše zase na- , tedy naštve či budete mít pocit, že vám někdo jiný vráží kudlu do zad obrazně, či (nedej Pánbůh) skutečně? Co vy na to, až sami sebe přistihnete, jak někomu závidíte nos mezi očima nebo je vám jen líto tolik vzácného kreditu, abyste někomu zavolali či jen dokonce poslali esemesku? Nebo chtěli řídit jeho život podle svých představ...

Boris Jaroš