CO UKRÝVÁ NAŠE DUŠE?

Muž klidně spočívá na lůžku. Říkejme mu třeba Jan. Je mu kolem třiceti let. Je svobodný, bezdětný. Špatně se seznamuje a když už se seznámí se ženou, se kterou by si rozuměl, nedovede si známost udržet. Je ostýchavý a jeho ostýchavost se v průběhu známosti nepochopitelně zvětšuje. Neví si sám se sebou rady. Když se dozvěděl o mé praxi, obrátil se na mne. Původně pro seriózní astrologicko-psychologický rozbor.

Když jsem s ním hovořil a jeho situaci celkově zhodnotil, rozhodli jsme se společně zkusit najít příčinu jeho potíží metodou hlubinné abreaktivní psychoterapie, potažmo reinkarnační regrese.

Pomalu vedu Jana ke vzpomínkám na prožitky v matčině lůně.

"Nyní se ve své mysli přenášíte do doby před narozením, kdy jste ještě byl v matčině lůně. Zkuste mi říci, co vidíte, co cítíte?"

Jan klidně leží, oči zavřené, neříká nic.

Pomalu a klidným hlasem opakuji předešlou větu.

Ještě chvíli se neděje vůbec nic, ale pojednou se Jan rozpláče. Nejprve začne potichu vzlykat, aby v zápětí přešel do hlasitého pláče.

"Nezlobte se... že tady tak hloupě bre... brečím," snaží se vysvětlovat mezi jednotlivými vzlyky (chlapi přece nepláčou), "já... moje máma... ona to měla těžké... nechtěla mne!" Tu poslední větu skoro vykřikne.

"Ano, rozumím." Odpovídám. "Zkuste si to plně uvědomit, i když je to nepříjemné."

"Teď už mi začíná být jasné, proč mám v sobě něco, co mi brání normálně komunikovat se ženskejma. Máma se nemohla vyrovnat se svým těhotenstvím. Že měla smůlu na mužský, to vím. Byla vždycky důvěřivá a každej z nich ji opustil. Zanevřela, uzavřela se. Do dneška si drží od každýho chlapa takovej velkej odstup."

"Ano. Zkuste si ale znovu uvědomit, co se dělo, když vás čekala a jak jste to cítil vy sám, jak jste to prožíval. Vraťte se nyní k okamžiku, kdy jste byl počat. Podívejte se na početí vaší budoucí tělesné schránky. Vaše mysl ví, jak se to stalo a jak to vypadalo a vy si to dříve nebo později uvědomíte", dodávám.

Zase je chvíli hrobové ticho jen jemně přerušované Janovým dechem.

"Dobře, zkuste mi říci, co vidíte a co cítíte?"

"Necítím nic, i když... takovou zvláštní lehkost. Jsem jako někde jinde, ale vidím co se děje. Vidím mého otce. Je mladší, takhle ho neznám, protože od mámy odešel dřív, než jsem se narodil. Jsou s mámou spolu. Ona je také mladá... Jsou v pokoji, asi u něho, milují se. Dívám se na to z nějaké výšky, ... odněkud ze shora jakoby nějakou rourou s průsvitnými stěnami."

"Cítíte něco?" Ptám se a vzápětí otázku doplňuji: "Co při tom vnímáte?"

"Nevím... ale ano! Vím, že je to moje budoucí matka. Vím to. Vím, že čekám, až otěhotní. Teď se to najednou změnilo. Vidím světýlko. Malou kuličku ze světla. Jakoby vibrovala či co." Odmlka. "To je asi vajíčko. Ano, je to vajíčko a ten druhý světelný shluk, co se k němu blíží, to jsou spermie. Taky vibrují, ale jinak, nějak příčně. Nedovedu to líp vyjádřit."

"To nevadí. Na slovech vůbec nezáleží, důležité je, abyste si to co nejvíce uvědomil sám pro sebe."

Následuje další odmlka, ale ne příliš dlouhá.

"To je dobrý! Vidím, jak se jedna ta spermie, teda takový to příčný světýlko, spojuje s tím kulatým světýlkem a věřte nebo ne - je to úplný světelný výbuch. Teď! A mne to vtahuje, letím dolů! Nemohu se tomu bránit! Už jsem tam. Nějak jsem tam zahučel, ani pořádně nevím jak."

"Dobře. Řekněte mi, jak se tam cítíte?"

"Hmm, nejdřív nijak. Je to jenom takový těžký, jako masivní, hmotný. A přitom si uvědomuju ten obrovský prostor kolem sebe. Je tu sice tma, ale teplo. Je to pohodlný, je tu klid, ale bojím se. Mám takový pocit úzkosti, nevím proč."

"Nesouvisí tenhle Váš pocit s tím, že tak trochu víte, co budete v životě prožívat?"

"Hmm, ne tak docela, ale uvědomuju si, že vím, že mě moje máma nebude zprvu chtít, že bude traumatizovaná z toho, že je těhotná. A bude prožívat hodně stresu. V práci, doma se svými rodiči a tak."

"Zkuste si uvědomit: Není to jeden z úkolů vašeho nastávajícího tělesného života, že se máte naučit zbavovat se stresu, uvolnit se?"

Ta otázka mne napadla úplně spontánně.

"Ano, něco takového. Mám se naučit brát věci takové, jaké jsou. mám se naučit přirozeně reagovat. Je to důležité pro můj další vývoj."

"Co myslíte, proto jste se narodil této své matce? Proto jste si ji vybral?"

"Vybral jsem si ji. Ano, to vím. Je to tak, teď si to plně uvědomuju."

Prožitky a vidění vlastního početí jsou různé, jako jsou různé úhly pohledu a vnímání věcí kolem každého z nás. Neméně zajímavé jsou znovu oživené vzpomínky na porod. Ty mají z hlediska překvapeného čtenáře kromě terapeutické hodnoty ještě jednu výhodu: jsou fakticky ověřitelné. To znamená, že vzpomínky na detaily vlastního porodu lze ověřit. Například vyhledat porodníka nebo porodní asistentku, kteří v té době v dané porodnici pracovali a zeptat se jich, jak v době našeho narození vypadal porodní sál i přilehlé místnosti, v nichž třeba naše matka nebyla, a tak podobně.

Připomínám, že tento úryvek je až ze druhého sezení, které jsme s Janem absolvovali. Při prvním terapeutickém sezení se málokdy dostaneme s klientem tak hluboko, aby si jasně uvědomoval, co se s ním dělo před narozením a jak bylo počato jeho tělo. naše mysl není připravena oživit si dávno zapomenuté a hluboko zasunuté vzpomínky tohoto druhu. I vzpomínky na vlastní porod se při prvním sezení objevují méně jasně a konkrétně, jak při dalších terapeutických sezeních.
 

Obnovení vzpomínky a znovuprožití traumatické události, která byla ve své plné síle zapomenuta, ale přitom zatěžuje podvědomí člověka jako balvan, vede k oslabení či úplnému vyhlazení jejích traumatizujících následků, jak to jasně definoval nestor psychoanalýzy Sigmund Freud.

Jeho teorii podstatně rozšířil C.G. Jung o vyplavení nevědomých obsahů mysli . Od jeho práce už byl jen krůček, který stačilo udělat k posunu od ryzí psychoanalýzy k regresním psychologickým metodám.
 

Regrese je cizí a mnohým čtenářům neznámý termín, jehož význam by mohli zaměňovat s pojmem potlačení nebo jiným podobným.

Pojem regresní přímka znají mnozí z matematiky. Je to přímka, která propojuje určité body nebo roviny. Proto slovo regrese neznamená potlačení, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale právě naopak zpětné propojení prožitků a zkušeností uložených v nevědomí (v duševním vědomí) s vědomím člověka. V psychologii znamená regrese návrat k některým z předchozích vývojových forem a snad ještě lépe dokumentuje význam tohoto slova v biologii, kde jde o zpětný vývoj jedince nebo druhu vedoucí ke zjednodušení. Potud Slovník cizích slov.

Filozofický slovník francouzských autorů Gérarda Durozoy a André Roussela k pojmu regrese uvádí, že: "Znamená všeobecně pohyb nazpět. V logice je to postup, při němž se myšlenkový chod vrací od účinků k příčinám, od následků k principu, od složitého k jednoduchému. V psychoanalýze regrese vrací jedince zpět do předchozího stadia jeho vývoje; původem tu může být frustrace nebo trauma. Pojem regrese jde tedy ruku v ruce s freudovskými teoriemi o normálním sledu různých stadií zrání (například pokud se týče libida)."

Lepší definici bychom si snad nemohli přát.

Reinkarnační či hypnotická regrese je nyní běžný pojem, který užívají západní psychoterapeuti.

Abychom dostáli všem definicím, objasněme si ještě význam slov inkarnace a reinkarnace.

Slovo inkarnace pochází z latinského incarnatio a česky znamená vtělení. Jen tak pro zajímavost uvedu, že latinským základem tohoto slova je předložka in, česky v nebo do, a caro, maso. Tedy do masa.

Re- je předpona též latinského původu a užívá se pro opakovaný děj. Její pravý původ je v řeckém rhoe, rhos, což je proudění, proud, tok.

A teď co s tím vším, ptá se čtenář.

Asi nejlepší demonstrací bude krátký příběh, jeden z mnoha, které jsem ve své praxi zažil.
 

Obrátila se na mne žena asi kolem čtyřiceti let. Původně chtěla zdravotní astrologický výklad s prognózou vývoje své choroby, protože trpěla částečně vrozenou chronickou nedostatečností ledvin.

Z přesného horoskopu jejího narození (kosmogramu) bylo patrné, že se nejedná pouze o dědičné zdravotní zatížení nebo ryze fyzickou záležitost. Kosmogram (který se liší od běžných zábavných slátanin vměstnaných pod pojem horoskop asi tak jako kus barevného sklíčka od vybroušeného drahokamu) jasně ukazoval na nevědomé obsahy psychosomaticky zasahující tělesnou stránku dotyčné bytosti. Navrhl jsem proto, aby se moje klientka podrobila reinkarnační regresi, potažmo hlubinné abreaktivní meditaci, jak metodu nejraději pojmenovávám. Vysvětlil jsem jí postup a také jaký výsledek očekávám a ona dokonce nadšeně souhlasila.

První sezení nám toho příliš neobjasnilo, jak už to bývá. Zazněly v něm pouze nejasné zážitky bolesti, které vyplavovalo podvědomí mé klientky, ale jejich pravou příčinu, to znamená událost, která je zapříčiňovala, jsme zatím nevystopovali ani v útlém věku, raném mládí, nebo ve vývoji před narozením.

Druhé sezení, které absolvovala týden na to, bylo již jiné.

Hned po začátku si moje klientka vybavila silnou bolest, kterou zažívala v sezení minulém. Bolest nebyla schopna přesně lokalizovat, říkala, že jí probíhá celým tělem. Vedl jsem jí k objasnění zdroje a příčiny té bolesti.

"Vidím plameny, strašně vysoké plameny."

"Dobře, cítíte že je to symbol nebo jste něco takového viděla na vlastní oči?"

"Ano, ano, jsem tam... Pálí to, pálí! Už to nevydržím!!!"

V místnosti, kde jsme sezení prováděli, bylo skoro zima, protože byl sychravý podzimní den a topení hřálo jen spoře.

"Kde jste? Zkuste se v duchu rozhlédnout svýma očima kolem sebe."

"Nevidím nic, jen ty plameny. Slyším hlasy. Dav, řvoucí dav je to."

"Prožila jste něco takového ve svém současném životě?"

"Ne, žádný požár jsem neviděla takhle z blízka. A nebyla jsem v přímo v něm a teď jsem! To je strašné, už to ale nepálí. Už je mi všechno jedno, jsem jakoby nad tím vším."

"Co vidíte nyní?"

"Náměstí, staré domy. Středověk. Nevím, jak jsem se tam dostala. Asi jsem o tom četla."

"Ano? Proč to tedy nyní tak intenzivně prožíváte, vždyť je to jen vzpomínka na beletrii nebo viděný film!"

"Ne, není. Prožila jsem to, vím to, cítím to."

"Dobře. Zkuste si nyní uvědomit, co se opravdu stalo."

Klientka již klidněji vypráví, jak žije na malé vesnické usedlosti. Její početná rodina má pár kusů dobytka a nějaká menší pole. Dá se z toho žít, ale za cenu spousty dřiny. Jmenuje se Gerda (nebo tak podobně), píše se druhá polovina šestnáctého století. Mluví německy, tím si je jistá. Její manžel je sedlák, ona pomáhá, dře se od rána do večera. Po své babičce a matce (obě jsou v té době po smrti) má však dar ranhojičství. Vyzná se v bylinách, chodí je po nedalekých lukách a lesích sbírat.

Je velmi zbožná, s celou rodinou chodí pravidelně do místního kostelíka. Stařičký farář ji má velmi rád. Ona mu oplácí tím, že mu nosí léčivé byliny.

Jednoho dne však starý pan farář umírá. Celá vesnice ho oplakává. Byl vždy laskavý a vstřícný.

Jeho místo zaujme nový kněz. není to místní člověk, byl sem poslán. Své povolání bere fanaticky. Od samého začátku si vybírá mezi místními lidmi ty, kteří by mu mohli hlásit "kdejakou nepravost", kterou by potom mohl pranýřovat z kazatelny. Netrvá dlouho než se dozví o bylinkaření ženy místního sedláka. Snaží se vyzvídat dál, aby se dozvěděl, jestli v jejím lidovém léčitelství nepoužívá zaříkávadel. A používá! Vizme služebnici ďáblovu.

Konec příběhu je asi všem jasný. Sedlákova žena Gerda skončí na hranici, obžalována inkvizicí za čarodějnictví. Nemusím dodávat, jaká si předtím vytrpí muka. Ve vězení mimo další utrpení tak prochladne, že onemocní zánětem ledvin. Na hranici ji dovedou prakticky polomrtvou. A co víc: Umírá s tím, že nevěří lidem. Nikdo se jí nezastal, nikdo se za ní nepřimluvil. Nikdo z těch, kdož ji znali, kterým tolikrát nezištně pomohla.

Další vtělení je o dvě století dále. Narodí se jako muž, Je správcem velkého šlechtického majetku ve Španělsku. V mládí prochází osudovou zkouškou, v níž má osvědčit svůj poměr k ostatním lidem, ale ona se pod tlakem duševně vědomé zkušenosti z minulého života nezachová správně. V dospělosti, kdy se po otci stává správcem, projeví se její nedůvěra k lidem. Ta se stupňuje až k zatvrzení vůči ostatním. Na pracující v panských službách je horší než dráb. Velmi krutě se zachová v situaci, kdy jí jeden její z nich prosí o pomoc pro malé dítě. Potřebuje půjčit kočár, aby mohl zajet s dítětem k doktorovi nebo doktora přivést, Ačkoliv by mohla obyčejnou drožku klidně zapůjčit, vyžene prosebníka pryč. Přitom jí hlavou bleskne - a to je velmi důležitý bod, kterým v regresi procházíme několikrát - že by mohla dítěti pomoci sama. Sice už nezná byliny a jejich účinky natolik podrobně jako v minulém životě, ale nějaké znalosti přece jen má.

Není bez zajímavosti, že i v tomto životě umírá při velkém požáru usedlosti v ohni. Zůstává omráčena v hořící stáji, když jí spadne na hlavu trám.

Vtělení těsně před současným životem popisuje ženu vojáka, který padl na frontě 1. světové války. Žena, kterou se klientka cítí být, umírá hlady a všemi opuštěna. Než zemře, musí být svědkem smrti svých dvou dětí, které umírají na podvýživu a nemoce.

Zajímá mne, kde je klíčová příčinná událost, která její duši vede do vtělení, v nichž podléhá zlu a umírá bez vlastního osudového zapříčinění, pomineme-li život správce ve Francii. Ale i ten byl podvědomě potencován negativními prožitky v minulosti.

Dávám tedy klientce pokyn, aby se podívala, kde tkví příčiny jejího utrpení.

Prakticky okamžitě se ve své mysli přenáší do staroegyptského chrámu hlavního božstva Ámona-Ra. Hlavní služebník a ceremoniář chrámu je nesmírně přísný na sebe i na ostatní. Je velmi, velmi sečtělý a moudrý, umí mnohé z toho, co jiní neznají. Zná hojivé masti, byliny a obřady, které účinně pomáhají při nejrůznějších nemocích. Chodí se s ním radit i přední kněží - lékaři z Chrámu života. On se ale s přibývajícím věkem stává ve své víře fanatičtější a fanatičtější. Podřízeným kněžím čím dál tím méně odpouští i malé prohřešky, protože v nich vidí neposlušnost a protivení se Ámonovi, jehož jménem trestá.

Jednoho dne, už jako starý muž, přistihne sám sebe při nějakém jinak bezvýznamném činu, který si vzápětí vyčítá jako neposlušnost svému bohu. Jeho chorobná mysl vybičovává pocit viny tak, že velekněz chrámu, kterým je, spáchá sebevraždu.

Po smrti se duše mé klientky ocitá před "duchovním soudem" . Vidí, nebo spíše vnímá tři duchovní bytosti. Její duše má pocit veliké viny. Cítí se ve tmě, ale proniká k ní jejich záře, z níž cítí velké pochopení a odpuštění.

Na tuto vizi z "meziživotí", netělesné existence duše mezi vtěleními, navazuji otázkou: "Jaký je Váš úkol v tomto Vašem současném životě?"

"Naučit se neosobní, dávající lásce a pochopení."

"Cítíte, že máte být nemocná?"

"Ano"

"Proč?"

"Moje nemoc mne omezuje, abych nemohla rozvinout špatné vlastnosti. Jsem tak závislá na pomoci druhých a také chápu utrpení nemocných a nemohoucích, které jsem přestala chápat ve vtělení v Egyptě, kde jsem dala přednost své důležitosti ve spojení s fanatickou vírou."

"Aha. Uvědomujete si to nyní?"

"Ano, ano. Už od dětství toužím pomáhat lidem kolem sebe."

"To je dobře. Cítíte, že je Vaše nemoc léčitelná?"

"Ano, bude. Podmínkou je plné pochopení mého úkolu a života."
 

Rozhodně nehodlám diskutovat o platnosti teze minulých životů. Všechna pro a proti ponechávám laskavému úsudku čtenáře a také hojné literatuře, která byla na toto téma napsána a vydána. Zajímavý je ale fakt, že se nemoc mé klientky, doposud chronická se špatnou lékařskou prognózou, vyléčila do půl roku natolik, že jí její zdravotní stav umožnil normálně žít a pracovat.

Na téma minulých životů hovořím věcně a netvrdím, že něco takového určitě existuje. Mohu však říci, že:

"Každý člověk průkazně má ve svém duševním vědomí do detailu zaznamenány životy několika (více) lidí žijících v době před jeho narozením a že tato znalost nesouvisí s teoreticky možnou genetickou pamětí (život prababičky, dědečka, apod.). Za to příčinně souvisí s jeho nynějším životem a často s potížemi, se kterými se v životě setkává".
 

Nepřímým, leč velmi pádným důkazem pro skutečnost převtělování lidské duše jsou spontánní vzpomínky malých dětí na minulý život.

Moje známá mi jednou vypověděla, že jí a jejímu muži její tříletý chlapec zcela suverénně sdělil, že už ho jednou snědl krokodýl. Na otázku, kdy to bylo, prohlásil, že přece když byl černoušek v Africe.

Mohli bychom se jenom usmát a mávnout rukou, kdyby…

Kdyby stejné dítě neprohlašovalo o svém strýci, že je jeho předešlý tatínek.

Bratrovi muže této mé známé zemřelo malé dítě rok a půl před narozením chlapce, o kterém je řeč!

Znám mnoho podobných historií, které přímo korespondují s výzkumem amerického psychiatra dr. Iana Stevensona. Ten s malým týmem spolupracovníků nashromáždil více jak tři tisíce spontánních výpovědí dětí, které hovořily o svých minulých životech. Dr. Stevenson potom pracně ověřoval, zda takový člověk, s jehož životem se to které dítě ztotožňovalo jako se svým minulým, opravdu žil. Samozřejmě s tou podmínkou, že byl dostupný záznam v místní kronice, dochované matrice či dokonce ještě byli naživu nějací jeho současníci.

Našemu rozumu bližší je uvědomení si svého vlastního početí, prenatálního vývoje a jeho perinatální fáze, to jest porodu, kde jasně vidíme celý jeho průběh včetně porodníka a asistentů. Osoby i okolnosti jsme schopni do detailu podrobně popsat spolu s našimi vlastními pocity a hlavně znovu prožít, jak už jsem o tom referoval.
 

Vyzdvižením zážitku nebo jeho podstatné části uložené v nevědomé části mysli, respektive v paměťové sféře naší duše, a jeho následným okomentováním dochází k žádoucí abreakci, která blahodárně zapůsobí do našeho současného života.
 

Je to jednoduché, ale není jednoduché toho dosáhnout.
 

Asi mi dáte za pravdu v tom, jak často se můžeme přistihnout při pocitu: "Proč se to stalo právě mně?!" Jakmile si uvědomíme souvislosti, jsme schopni se s daným, pro nás nepříznivým stavem smířit. Pochopíme-li plně příčinné souvislosti, které k danému stavu věcí vedly, pak se s ním nejen smiřujeme, ale plně jej přijímáme a můžeme začít vědomě vytvářet nové podmínky k jeho řešení, prostě k jeho změně, samozřejmě k lepšímu. Platí to stejně u jednoduchých věcí, zdánlivě nezvratných životních změn až po vážné případy, například tělesného postižení a podobně.
 

Často se v praxi setkávám s efektem uvolněním nevědomě držených bloků. Právě ty mohou bez řádného uvolnění vytvořit základ pro chronické onemocnění. Dejme opět jednoduchý příklad:

Klientka procházející terapií si stěžuje, že necítí své nohy. Vidím, že její nohy spočívají na lůžku ve zcela uvolněné poloze. Nechávám klientku, aby spočinula svou myslí na svém vjemu a snažím se jí vést dál.

"Vnímejte tento pocit a zkuste se spolu se mnou zeptat své mysli, proč necítíte nohy. Co vás k tomu napadá? Může to být cokoliv - myšlenka, obraz, jiný pocit..."

"Jak jste to řekl, začala jsem svoje nohy cítit, ale mám je těžké, strašně těžké."

Stále nechávám klientku sledovat pocity v nohou a zároveň ji upozorňuji, že se mohou ještě více zesílit a nebo že mohou tyto nepříjemné pocity naopak úplně odplynout, zmizet. To se také po chvíli stane. Klientka mi hlásí, že má v nohou příjemný, osvěžující pocit a že cítí teplo v chodidlech.

Po sezení se mi přiznala, že má již delší dobu potíže s prokrvováním dolních končetin. Často cítila v nohou mravenčení a zdály se jí studené. Nadšeně mi sdělila, že to bylo snad vůbec poprvé, co cítila v chodidlech příjemné teplo!

Ze stejného soudku je případ podnikatele, který si při sezení začal stěžovat na silný tlak v srdeční krajině. Tlak po chvíli ustoupil a můj klient - podnikatel se cítil po sezení mnohem lépe. Po týdnu, u příležitosti dalšího sezení, se mi svěřil, že přestal trpět právě tímto pocitem, který často míval, a co víc, ustaly mu srdeční arytmie.

V jeho případě očividně šlo o nahromaděný a neuvolněný stres z pracovního vypětí podpořený nepohodou v rodině.

Myslím si, že uvolnění samotné nastává také díky specielní relaxační technice, kterou při regresi používám. Tato technika uvolňuje jak tělesná, tak psychosomatická (a díky nim i bioenergetická) spasmata.
 

Co tedy může klient od sezení očekávat?

První sezení bývá mapovací - mapuje vzpomínky na prožitky a jejich kvalitu tak, jak se komu vybavují z paměti s tím rozdílem, že člověk ani nepostřehne o kolik více zapomenutých detailů i pocitů se mu vybavuje.

Abych nezůstal nic dlužen, dejme příklad.

Mladá dívka si už při prvním sezení krásně vybavila svůj vývoj před narozením a vzpomněla si i na porod. Popisovala pocity, které sice cítila dle svých slov slabě, ale popisovala i vizuální detaily. Popsala porodníka, porodní sál i to, co se s ní po porodu dělo. Klasický příklad toho, jak právě narozené dítě "vidí". Nikoliv očima, ale jeho duše vnímá!

Sezení se účastnili také dva přísedící, její kamarádka a její chlapec. Při úvodní relaxaci, kterou jsem v tomto případě volil v náročné energetizační formě, oba skoro usnuli, ale následující reakce dívky je rychle probudily k životu. To, co dívka popisovala, bylo tak zajímavé a barvité, že by to těžko někoho nechalo spát. Spolu se mnou viděli, jak se při tom či onom vyprávění znovuprožívaných vzpomínek mění výraz její tváře.

Když jsem sezení ukončil, poznamenal jsem, že bylo zajímavé, že při něm skoro vůbec neříkala "asi", "zdá se mi" nebo "myslím si" a že z toho usuzuji, že její vzpomínky byly velmi živé.

Ona mi na to opáčila: "Ale já jsem to tak myslela, že to bylo "asi" a "myslím"!"

V tu chvíli jsme se s oběma přísedícími vzájemně podívali na sebe, protože jsme si shodně uvědomili, jak bylo při sezení na její tváři zřetelně vidět, co právě v mysli prožívala.

Ani jsem jí její pochybnosti, tolik typické pro první sezení, nevymlouval. Tak jako když se mě klient po prvním sezení ptá: "A to byl můj minulý život?", odpovím s úsměvem pokrčením ramen. Ze zkušenosti totiž vím, že jestliže se jeho zážitky z prvního sezení objeví i v dalších sezeních, prohlubuje se jejich vnímání sezení od sezení natolik, že tak po třetím sezení již nebudou pochybovat.
 

Přitom je velmi zajímavé, jak člověk prožívá vyplavování pocitů z vědomí své duše, které často nastává právě už při prvním sezení!

Použiji slov jedné mé klientky, která po sezení překvapeně popisovala svoje pocity takto:

"Nevěřila jsem, co se to se mnou děje. Vědomím jsem byla naprosto v reálu. Uvědomovala jsem si, že tu ležím na lůžku, slyšela jsem zvuky z okolí. Jasně jsem slyšela tikot hodin, i když teď je skoro neslyším, jak jsou tiché..." (Zesílení smyslových vjemů dané uvolněním, to je častý výsledný efekt relaxační techniky, kterou při regresi používám.) "Přitom jsem chtěla otevřít oči a podívat se, jestli jsem se zkroutila, jak jsem to prožívala! Přesto jsem ale věděla, že moje tělo leží úplně uvolněně, to je tak zvláštní zdvojený pocit!"
 

Paměť se sezení od sezení více oživuje, člověk postupně proniká do jejích hlubších a hlubších vrstev. Mimoto znovuprožívané útržky dějů dostávají v dalších sezeních postupně rámec a celkový logický kontext.

Samozřejmě se už při prvním sezení snažím nalézt stopu vedoucí k příčinné události. Ne vždy se to napoprvé podaří, ale překvapení v regresní praxi není nikdy dost a tak jsem také zažil, že si poměrně starší paní, u které bych to z důvodu věkového odstupu nečekal, už při prvním sezení vybavila a prožila znovu svůj porod, celý svůj vývoj před ním v matčině těle a ještě stav před spojením se zárodečkem svého budoucího těla!
 

Každý člověk také při sezení reaguje jinak.
 

Citlivější lidé prožívají pocity a vize silněji. To bývají ve větším procentu ženy. Muži naopak nepodléhají svým citům - rádi je skrývají. Snaží se reagovat racionálně.

Jsou lidé málo senzitivní a velmi rozumově orientovaní, zvyklí výhradně užívat svého domnělého rácia a city a jakékoliv pocity co nejvíce potlačovat (zde ale může hrát roli i strach z připouštění si pocitů, před vlastní minulostí či dokonce silná sugesce získaná v minulém životě, protože i takový případ z praxe znám).

Jsou však lidé přesně opačného založení. Ti potom prožívají své emoce a vize velmi silně, ale autentičnost těchto vizí může být sporadická.
 

Proto je důležité, aby měl terapeut zkušenosti a byl si vždy vědom aktuálního psychického ale i fyzického zdravotního stavu klienta.
 

To dnes může být problém, protože rádobyterapeutů zabývajících se atrakcí oživování vzpomínek na minulé životy prozatím přibývá a spolu s nimi přibývá nekvality a "poměpotopismu", jak nazývám jejich přístup ke klientům. Je totiž charakteristický nejen neznalostí problematiky a náročnosti metody samé, ale spolu s tím kvantitou "práce" na úkor její kvality. Snaží se hodně publikovat, aby co nejvíce "viděni a slyšeni byli" v masmédiích nejlépe se zaměřením na alternativní způsoby léčby. Ta dnes ve většině případů jsou, bohužel, pod komerčním tlakem a z toho důvodu vítaným eldorádem nejrůznějších pseudoodborníků, jejichž znalosti spočívají hlavně v oblasti vědění kdy a s pomocí jakých prostředků se v tom kterém masmediu prosadit. Často také píší nesmysly, jen aby se za každou cenu blýskli nějakou tou senzací a získali tak co nejvíce klientů.

Podle pravidla "Stačí mi dvě tři stovky, ty dá každý a přitom ho to nebude tak bolet, jako kdybych si řekl víc!" pak drží ceny na úrovni pár stokorun (někdy jsou ale mnohem drzejší!) a tomu ovšem odpovídá kvalita, tentokrát zase ve shodě se zásadou: "Něco přece prožil, tak ať už je venku!". Nejhorší na tom je, že si tito podvodníci neuvědomují, jak mohou člověku ublížit tím, že s ním v sezení řádně neprojdou prožitky tak, aby došlo k jejich plnému uvědomění, okomentování vědomou myslí a uložení do té paměťové vrstvy, kam opravdu patří a kde už nadále nebudou překážet zdravému životu.

To je samozřejmě škoda, protože takový přístup může zmýlit mnoho slušných lidí s vážným zájmem o věc, neřkuli těch, kterým metoda hlubinné abreaktivní terapie může účinně pomoci.

                                                                                                 Boris Jaroš

 
Verze pro tisk

Zpět na hlavní stránku